Žije nejen do délky a šířky, ale i do výšky. Mezi mrakodrapy hučí vítr, vznášejí se igelitové tašky, listy novin, balónky a občas i nějaký ten racek. Mrakodrapy se odrážejí jeden v druhém, a pomyslně tak spojují prostor mezi sebou. New York je jako zrcadlové bludiště, domýšlivě odrážející jen sebe samo.
Honička s rojem včel v zrcadlovém bludišti
Newyorská ulice je rychlá a agresivní jako roj divokých včel. Ze všech stran vyskakují černoši žádající čtvrťák, prodavači hot dog, pospíchající byznysmeni a náhončí různých sekt. Jsme a musíme být neustále ve střehu.
V noci je New York obrovskou knihou promlouvající čísly, písmeny a kaligramy, před nimiž by museli smeknout v hlubokém neporozumění i největší dadaisté tohoto století. Okem hurikánu je náměstí Times Square, z něhož vychází hudba, na niž tančí celý svět, je malstrómem světel, znaků, peněz, slávy, věcí a zábavy.
Začne-li pršet, vyhrnou se z vchodů černoši a nabízejí chodcům deštníky po pěti dolarech. Ulice brázdí elegantní taxíky, kterých je tolik, že se při pohledu shora zdá, že New Yorkem proudí žlutá krev. Rozjíždějí se z Manhattanu na všechny strany, od obzoru k obzoru, od New Jersey k Long Islandu.
Metro: past na turisty
Procházím turniketem newyorského metra. Je to důležitý okamžik, protože vím, že jak si budu rozumět s metrem, tak si budu rozumět s New Yorkem. Vhazuji do turniketu žeton zakoupený v budce před vchodem. Náhle z přítmí chodby vyskočí černoch a přisaje masité rty k zdířce na žetony. Musí to stihnout dříve, než projdu otáčecími rameny, jinak token, jak se mu říká, propadne do přístroje. Povedlo se. „Díky,“ hučí černoch směrem ke mně plnou pusou a odejde úlovek prodat cestujícím ve frontě u budky. Dostane za něj dolar padesát. Newyorské metro je pavučina, do které je snadné se zamotat a pak se v ní zmítat jako moucha. Stává se, že soupravou, která je vždy průchozí, obchází tzv. výherci. Má několik podob – minimálně dvě. Je to buď liberál, nebo radikál.
Liberálové – snědé matky s dětmi v náručí, hudebníci nebo odznakáři – pouze dávají najevo, že chtějí peníze. Zda jim je dáte, nechávají na vás, a proto si také příliš nevydělají. Radikálové berou osud vaší peněženky do svých rukou a jsou i tací, kteří vás nechají podepsat šek, pokud u sebe nemáte hotové.
Občas se i v hektickém newyorském metru zastaví čas. Sedím už půl hodiny ve stanici pod Manhattanem a čekám na vlak. Konečně přijíždí, ale je naložený pískem. Zastaví a stojí. Od turniketu se ozývá mlaskání černocha vysávajícího žetony. Kdesi ve stropě burácí vlak jiné linky. Po schodech přichází Ind a hraje na flétnu. „Grh vr ghou!“ oznámí rozhlasem dozorčí stanice. Klímající cestující souhlasně pokyvují hlavami.
Pověrčivé mrakodrapy
Ostrov Manhattan kdysi koupili od indiánů Holanďané za 60 guldenů. Dnes zde přijde měsíční nájemné za jednopokojový byt na tisíc dolarů. Proto se tu také stavělo tak do výšky.
První železobetonový mrakodrap (a i první na světě) zde vyrostl v roce 1902. To už v newyorských ulicích jezdily automobily, promítaly se první filmy a republikánští prezidenti byli zcela pod kontrolou hospodářských lobby.
New York se už dávno nepyšní nejvyšším mrakodrapem na světě. Má však ten nejkrásnější. Je jím, alespoň podle mě, Chrysler Building. Zázrak ve stylu art deco, zdobený vodními chrliči a vlysy automobilů, hravý mrakodrap, v noci se stříbrně zářících věží ve tvaru mřížoví kapoty automobilu Chrysler.
Starší newyorské mrakodrapy mají pevně vbudované stěny, které slouží k jejich zpevnění. Naproti tomu nové mrakodrapy, mají stěny posouvací, takže lze podle potřeby postavit úplně jiné patro.
V některých mrakodrapech je k vidění rarita u věcných Američanů zcela nečekaná – chybí třinácté poschodí. Podobný záchvat pověrčivosti se vyskytuje i v adrese banky na Wall Streetu, když její číslo původně nebylo 74, ale 76. Protože však sedmička s šestka dává dohromady třináctku, bankéři dostali strach, že by to odradilo zákazníky.
Nej slavnější z newyorských mrakodrapů je Empire State Building, který když ho v roce 1931 rozsvítil prezident Herbert Clark Hoover tlačítkem z Washingtonu, vzal Chrysleru nejen světové prvenství ve výšce, ale také slávu.
King Kong a holubi
Při cestě na Empire State Building vystoupím na 34. ulici na oranžové lince metra, jedné z osmi barev, které protékají pod New Yorkem.
Z ptačí perspektivy je mrakodrap Empire State snadno viditelný. Z pěší perspektivy je však obklopen jinými „malými“ mrakodrapy, a tak se často stává, že turista stojící přímo u paty některého z nich obdivuje úplně jinou budovu.
Nejprve se však musím prodrat hloučkem kuřáků nucených trávit polední pauzu před vchodem do budovy. Je tomu tak i u dalších mrakodrapů, a kuřáci tak tvoří svým chrchláním kolorit města.
Dvakrát vám zalehne v uších, než vysvištíme třemi výtahy všech 102 pater. Na kamenných římsách bublají a vrkají holubi, na střechách mrakodrapů pod námi jako by žilo jiné město. Kavárny, domy, divadla, staveniště, bazény, tenisové kurty, přistávací plochy vrtulníků. Postavičky na nich gestikulují, jako by nám chtěly něco říct. Jejich vzkaz však zůstává nepochopen, a tedy bez významu stejně jako ocelové háky pod kamennými římsami vašeho Empire State Building, které měly sloužit jako kotvy pro vzducholodě. Vzadu nad krajkovím pěn třímá kamennou pochodeň majestátní socha Svobody. Je malá, tak maličká, že ji skoro není ani vidět. Zdálky zaznívá symbolický smích racků.
The End
Pod zubatými mrakodrapy Central parku krouží na jiskřivém kluzišti kolem oranžových kuželů náctiletí Američané a při pádech prožívají své první milostné dotyky. Zpovzdálí na ně dohlížejí sponzoři. Ležím pod stromem a najednou slyším: „Sss! Sss!“ Zvednu hlavu. Na větvi sedí černoch a culí se. „Jak se daří?“ povídá a zakývá nohama. „Co tam děláš?“, ptám se, zašklebí se: „Žiju tady.“ „Proč?“ Pokrčil rameny, ukázal na koruny okolních stromů a hvízdl. Ze všech se ozvala odpověď, chvíli bloumala parkem a pak se vznesla vysoko k modrému nebi.